Vánoční výprava začala tím, že v 17:30 byl plánovaný sraz na Masarykově nádraží. Pak jsme jeli dlouho a dlouho vlakem , cestu vám však nepopíšu, neboť jsem pospával a všude byla tma. Pak jsme však zastavili a někdo hodný oznámil: „Baťohy jedou, dolů s nimi, ale jen ti malí."
No pak jsem se lehce zarazil a ozval se znovu hlas: „Místa dost.“ Někteří stejně měli smůlu a nedostalo se na ně. Tak jsme se vydali na dlouhou dvoukilometrovou cestu (BEZ BAŤOHŮ). Došli jsme tu dalekou cestu do Neškaredic, kde byla původně mateřská školka, teď pionýrská základna. V té si někdo dal polévku (česnekovou) a šli se vyčistit zuby. Četl se takový starý komiks, a jelikož se určitě nikomu nelíbilo, jak dopadla první část, řekli jsme si, že s tím příští den něco uděláme. Pak si už jen pamatuji, jak někdo řekl spát a já ho ochotně poslechl. Zdálo se mi o tom, jak cestuji zpátky časem do dob, ve kterých se příběh odehrával.
Příští den jsme byli v Kutné Hoře, kam jsme si všichni mysleli že to jsou dva km, ale z nějakého pro mne nepochopitelného důvodu to byli 4 km a po ne moc pěkné silnici. Dorazili jsme k chrámu sv. Barbory kde nám byli oznámeny dvě věci: 1.vstupné je drahé 2.v hospodě (jejíž jméno si nepamatuji) je dost opilý Vacek . Šli jsme si prohlídnout chrám vy víte koho, byl doopravdy údivu hodný a krásný. Zvlášť ty pohozené stromečky a pravá pamětní mince za 50 korun, dokonce prý olovo, a podle mne bylo také natřené zlatou barvou. Co naplat, šli jsme za tím opilcem Vackem.
V hospodě byl Vacek - ale protože jsme se ho báli, poslali jsme dovnitř jen 4 sebevrahy. Ti ho vyvedli ven a byl vystaven masivnímu útoku. Bohužel ho přežil. Pokračovali jsme na naši největší zkázu - tak zvaný mrznoucí oběd. O něco lepší zpráva zněla takto: jdeme do mincovny. Jupí, něco se dozvíme a kamna, teplo, jé! Nikdo se nedal pobízet a šlo se. Mincovna byla nejen teplá, ale i zajímavá.Vyšli jsme zpět do zimy. A rovnou jsme spatřili rytíře, vyjednávali jsme – to nevyšlo, tak jsme zaútočili. Jeden z nás, Michal, byl těžce zraněn. Tak jsme znovu zahájili vyjednávání, rytíři nám nevěřili a mysleli si, že to zvládnou. Bohužel to nevyšlo, naše peníze byly stále ještě nedobytné. (Ve skutečnosti to byly peníze chůvy, které byli ukradeny Vackem, a chůvy dítě odešlo do věčných lovišť, jenže tuto skutečnost jsme se snažili změnit).A tak jsme to museli vzít zezadu.
Naše vysoce početná výprava se začala plížit k získání peněz pro záchranu chůvy a dětí. Mezitím se začali se vynořovat další kamarádi, ty jsem však znal, byl to třeba Kamzík. Rytíři vypadali jako by si ani z jedné strany nevšimli naší skupiny. Vítězství bylo na dosah, vzali jsme vak a pozorovali situaci. Vacek si ještě stihnul třikrát splést vak a potom to vzdal a odplazil se pryč. Přišli dva lidé,neměl jsem ponětí, kdo to je, ale podle mne se k sobě hodili. Za záchranu našim zástupcům věnovali lampiony štěstí. Rytíři se přidali na naší stranu. Byli jsme hodní, až na těch pár útoků, a protože nám ujela mašinka, tak nás na svých ořích odvozili domů.
A teď ta zajímavější část: po příjezdu jsme chvíli odpočívali a pak žádný les, ale umělý strom a spousta dárků, potom lampiony štěstí a splněné přání, řízek s bramborovým salátem a dárky. Potom komiks o třech špatně vymyšlených přáních a dobrou noc. Příští den jsme si balili a uklízeli. Vyrazili jsme na cestu k nádraží už zas bez baťohů a jeli. Na Masarykově nádraži jsme se všichni rozloučili. A pohádky je konec.
