Tak si představte, že tohle je historicky první výprava těchhle nových Pavézníků, co přišli těď v září do oddílu. Bylo by asi lepší je nechat na pospas divočině, když si tak troufaj, ale slitovali jsme se a jedeme s nimi. Tedy Terka samozřejmě patří k nám, protřelým Orlíkům, ale kdyby neměla ve čtvrtek Hip-hop, tak by asi chodila s Pavézníkama.
Sešli jsme se 11. listopadu v 8.30 na nádraží Vršovice. Nasedli jsme do vlaku směr Dobříš. Ve vlaku jsme hráli elektriku, snickers a různé další hry. Vlakem jsme jeli asi hodinu a užili jsme si spoustu legrace. Vystoupili jsme na zastávce Mokrovraty a vešli do lesa.
Cestou jsme plnili úkoly do Kališnické stezky. Naučili jsme nové Pavézníky hrát hru Sedm! Hm, a to jsme neměli dělat, pak ji chtěli hrát stále dokola. O kousek dál jsme si všichni zahráli na Trautenberka a brali jsme Krakonošovi jeho kytičky ze zahrádky. Když nás chytil, dostali jsme od Potápky úkol. Kytky byly na malém bílém papírku a všichni jsme jich měli kolem 13 (plus – mínut 20ks.......?...). To je divný, co.
Když jsme Krakonošovi vytrhali zahrádku, vydali jsme se k dřevěnému altánu, kde měla proběhnout svačina. Po cestě k němu jsme si, no co jiného: párkrát zahráli Sedm. Všichni se schovali tak dokonale, že nás vedoucí skoro nemohli najít (teprve později odhalíme, že byli rádi). Když jsme dorazili k altánu, uviděli jsme, jak na altánu leze veliký ošklivý oranžový pavouk. To teprve někomu z nás dodalo chuť k jídlu. Já to teda nebyla.
Pak jsme chvíli šli, až jsme dorazili k velkému ohništi, okolo kterého byly lavičky a také stromy. Než jsme si mohli něco opéct, měli jsme si každý sundat batoh na lavičku a dojít pro pět dlouhých klacků. Několik zelenáčů zkoušelo rozdělat oheň na tři zápalky, ale vymlouvali se, že foukal vítr. Musela to vzít do ruky Pírko a oheň normálně na tři sirky zapálit. Povedlo se jí to až jako šestému člověku, vlastně měla štěstí, že zrovna nefoukalo. Oheň se rozhořel a my jsme si mohli opéct buřty (moje maminka mi nabídla výraz vuřt), chléb nebo klobásu. Když si každý dopekl to, co měl a snědl to, co měli kamarádi, tak jsme se po chvilce ohřívání rukou a dokonalém uhašení ohně vydali dál.
Po chvilce jsme se zastavili a rozdělili do dvou družstev. Běhali jsme po dvou (ostatně jde to rychleji než po všech čtyřech) hledat lístečky s barvou družstva (hlavně, že to nebylo Sedm). Jedno družstvo bylo červené, druhé zelené (my jsme byli družstvo A). Když jsme to všechno posbírali, měli jsme z toho poskládat puzzle s textem, to by nám šlo. Text jsme si měli zapamatovat a to nám už moc nešlo, takže vyhlídky na poklad nebyly valné. Chamtivost ale zvítězila a my jsme se vydali dál. Konečně jsme došli k hoře, která nám měla poklad vydat. Všem se chvěl hlas a podlamovala kolena. Asi chtivostí. Odhodlaně a slavnostně jsme odříkávali kouzelnou formuli. Když jsme to před ní řekli, hora se kupodivu nerozestoupila. Dost jsme tomu divili, ale naštěstí nám to Potápka přišel vysvětlit a nepřišel s prázdnou. Dostali jsme za to snažení po družstvech odměnu.
Vrátili jsme se k nádraží, kde jsme mohli splnit další zkoušku do Kališnické stezky. Pak jsme nasedli do vlaku a jedeme zpátky na nádraží, kde si nás snad vyzvednou rodiče. Všimli jste si z předešlé věty, že píšu tenhle zápis už ve vlaku?
Néé, napsaly jsme to asi za dva týdny, když nám to Fido pětkrát připomněl, ale chtěly jsme Vás překvapit.
Výpravu jsme si ale všichni užili.
Sepsaly Míja s Terkou, s pomocí Dejvyho.
