Jednoho dne, takhle na podzim, se sešla parta lidí a vydala se vlakem směr Doksy, kde vystoupili. Vzdálenost, která je dělila od cíle, byla krátká, ale jim to připadalo věčnost. Když dorazili pod převis, ti starší se vydali hledat dřevo na oheň a ti mladší si mezitím připravovali spaní. Společně se pak najedli a postupně odpadli do spacáků.
Ráno bylo studené, ale na východě už mlhou prokukovalo sluníčko. Když po snídani vše sbalili a vydali se na pochod, bylo teplo jako v létě. Cestou k dalšímu tábořišti si zahráli další hry např. 7, tip ťap… Vylezli do posledního kopce a před nimi se rozkládala rovina, jakoby někdo uřízl vrcholek kopce. Všichni byli tak unaveni, že se rozhodli, že zde zůstanou. Měli taky žízeň, ale nejbližší studánka byla za údolím na dalším kopci. Takže vybrali vybrané a schopné aby došli výpravě pro vodu. Když se vrátili, všichni se naobědvali a postavili přístřešky, kde se uvelebili. Do večeře stihli ještě nějaké hry. Po dlouhém dni jedli tak dychtivě, že si ani nevšimli tak krásného západu slunce. Když se dostatečně setmělo, zapálili si slavnostní oheň u kterého se zpívalo a jako předchozí večer všichni nakonec odpadli do spacích pytlů.Ráno se najedli, sbalili si a tentokrát všichni se vydali směrem ke studánce, kde se všichni nasytili a naplnili si své láhve a vydali se na poslední část jejich poutě. Postupně jim docházely síly, a proto si odpíjeli zátěž na zádech. Když konečně dorazili k cíli, přáli si už jen, aby přijel vlak a oni už byli doma.
Všichni si to užili na maximum. Já tam byla a jestli nevěříte, pojeďte příště s námi…
Míja
Přidat odkaz na článek:
