117. pionýrská skupina Kalich

Letní tábor s Cepníky jsme všichni krásně zvládli a všichni jsme si ho také parádně užili! Programu jsme však měli tolik, že jsme vše stíhali zaznamenávat pouze fotograficky a už ne tolik písemně. Jeden den jsme ale zapsali a pro ukázku musí stačit. Nejlepší vyprávění bylo stejně jistě od dětí po návratu z tábora!

2.7.2017, 2. den tábora
Včera jsme přijeli na naší táborovou louku, zabydleli jsme se a hned večer nás navštívil indiánský šaman Koule a zadal nám úkol. Indiánskou zemi sužuje zlo a blíží se i na naše území. Proto musíme získat ingredience na masku a lektvar. Také jsme dostali první z korálků, které máme sbírat. Podle barvy korálků jsme se dozvěděli skupiny, e kterých budeme soutěžit.
Dnes jsme se s tóny kytary probudili (někteří už i dříve) a sešli jsme se na raníčkovou hru. Bohužel ale pršelo, takže místo hry jsme se pouze rozcvičili v hangáru pod vedením Žanety. Hárdy vyhlásil hup do Pohorky a někteří odvážlivci to už šli rovnou zkusit. Většinou úspěšně. Po snídani, ke které byly rohlíky s marmeládou a sýrem, jsme si vyčistili zuby a na ranním nástupu jsme se dozvěděli, co se bude dít. Kvůli dešti jsme museli chodit v pláštěnkách a holinkách, ale hned jak trochu přestalo kapat, tak jsme se podle mapy, kterou každá skupina dostala od Kouleho, vydali za jeho „bratry“, kteří se mají stát našimi náčelníky a pomáhat nám v plnění úkolů. Náčelníky jsme našli, modrá skupina Kolu, červená Vikýšu a zelená Imnušunku. U náčelníků jsme museli splnit úkol – trefit se 6x tenisákem do kruhu (pokusů jsme měli 8), a pak dovézt náčelníky poslepu do tábora, aby neztratili své schopnosti. V táboře jsme ještě museli náčelníky uctít, aby se jim u nás líbilo.
K obědu byly smetanové brambory, a poté polední klid zakončený čtením pohádek. Odpoledne jsme vymýšleli názvy skupinek, skupinové pokřiky a malovali jsme si totemy. Červená skupinka si vybrala název Četan a pokřik „Četan má slunce a měsíc“, zelená skupinka šedé lišky (witkolupen) a pokřik „šedá liška je nej, vítězství nám dej“, modrá skupinka pak Modrá anakonda a pokřik „My jsme modrá anakonda, pojď nám jídlo rychle nandat“.
Pak už byl čas na večeři, ke které bylo maso s rýží. Po jídle jsme šli na dřevo do týpí a po večerním nástupu a zubání jsme se přesunuli k zahajovacímu táborovému ohni. Večer jsme si užili za zpěvu s kytarovým doprovodem. Když už jsme byli úplně vyzpívaní, byl čas rozdělat si oheň v týpí a zalézt do spacáků a těšit se na další den.

10.7.2017
Ráno jsme se poprvé vzbudili při hře na kytaru. Všichni z nás stihli včas vylézt ze spacáků, obléct se a vyběhnout ze stanů. Naše první raníčková hra byla tentokrát zaměřena jak na rychlost, tak i na sílu. Poté si šli někteří odvážlivci vyzkoušet, jak je ráno teplá pohorka a zároveň si tak splnit jednu ze zkoušek Žižkovy pečetě. Poté následovala snídaně a za chvíli jsme již seděli na našem prvním ranním nástupu. Zde nám bylo sděleno především, co nás bude přes den čekat, nebo co budeme jíst. Ihned po nástupu nám byla představena mapa a pravidla celotáborové hry a krátce nato začala první hra. V ní šlo o to, že po území tábora bylo umístěno pět úřadů a naše týmy měly za úkol obejít všechny tyto úřady s žádostmi, které se týkaly například výstavby železnice nebo vesnice na hracím území. Hru jsme všichni stihli do oběda, i když někteří s tím měli trochu problém. Celé odpoledne nám zabrala příprava táborového ohně. Jako každý rok jsme se při tom rozdělili na skupinky kládačů, chrošťařů a smolařů. I tato poměrně náročná činnost se přes všechny obtíže s tím spojené podařila dokončit včas. Díky tomu jsme si mohli již chvíli po večeři zazpívat u ohně první písničku. Den to byl vskutku náročný, a proto jsme byli všichni rádi, když jsme mohli vklouznout do spacáků.

11.7.2017
Tento den začal jako obvykle raníčkovou hrou. Potom byla snídaně, zubání a nástup. Ampetu byl Vladzo. Dopoledne jsme se něco naučili v bločkách. Po bločkách a obědě následovala etapa zvaná chůze v bažinách. Úkolem bylo přejít úsek bažinami vždy s různým ztížením – nosili jsme kamení, šli poslepu, po kuláčích, atd. Závěrem bylo, že jsme šli všichni poslepu a jen jeden nás vedl a viděl, dokud jsme nedošli do tábora. Po etapě bylo volno na dřevo do týpí a pak po tom se šlo spát.

12.7.2017
Ečin: Hárdy
Ampetu: Mautin
Služba: Vlajha Trans spol. a.s.
Jednoho krásného dne jsme všichni vstali při zvuku kytary a vydali se na raníčkovou hru. Po hře si většina lidí hupla do Pohorky a vydali se na snídani. Po tom, co proběhla snídaně a ústní hygiena, vydali jsme se na nástup. Tam nám řekli, že ampetu je Mautin a on nám řekl, že se dobře najíme a co budeme dělat.
V tento den bylo naším úkolem přepravit věci přes vodu a bažinu. V úkolu bylo, že máme udělat lanovku nad Pohorkou. Každá skupinka měla dobrou lanovku, ale jen jedna mohla být výtečná. Soutěžilo se v rychlosti přejezdu, počtu kusů na jeden převoz…
Po převozu všeho nákladu jsme vyfasovali chvilku volna. A pak už jen večeře, nástup, večerka a tím skončil den, kde jsem byl ečinem.

Už zase, znenadání, přilétla nezvaná, závěrečná výprava. Rok utekl jako voda, a tak nastal čas i poslední výpravy v letošním školním roce. Výpravy ven už tolik nefrčí, navíc do toho vždy vletí školy v přírodě, nemoci, dny PID nebo Votvíráky. I přesto se nás sešlo chvílemi deset.
Vyrazili jsme na nedaleké Brdy, kde to máme moc rádi, abychom zkontrolovali všechny kempy, zda si ještě drží svůj půvab. Z Kytína nahoru nás dohánějí dva na koni. Během našeho funění nám vyprávějí příběh jejich aktuální cesty do Španělska na koních. Musím přiznat, že to ve mě zanechalo hlubokou obdivnou myšlenku, a tak jsme jim alespoň popřáli štěstí za jejich snem. Asfaltka nám ubíhala, až jsme se ocitli v lese, nejprve na Bonanze, následně na Zelených šiškách, kde jsme se rozhodli zůstat přez noc. Dojít na dřevo není žádný problém a už už se pečou buřtíky a klobásky, pálí housky a chleby padají do ohně. S plným bříškem se přeci lépe usíná. Činčila nám hraje na kytaru, my posloucháme a v mezičase klábosíme. Stmívá se a jediným rušivým elementem je parta trampů na vedlejším kempu. I my nakonec uleháme na karimatky, většina do spacáků, někteří jsou tvrďáci... Ty přece nevybalují ... Jenže noc je studená a s prvním vzlikáním nezbývá, než spacák přecijen vybalit ...

Osmá je standardem vstávání. Rozdělat oheň, snídani, zabalit, učesat, vyzubat... Typické stereotypy rána, které trvají od hodiny do dvou a půl. Vyrážíme s pocitem očekávání z dnešního dne. Vymysleli jsme cestu atypickou, nakonec jsme se shodli, že ji nikdo z nás takto ještě nešel (což se na Brdech už moc často nestává), jen toho asfaltu mohlo být méně. Kytínská cesta, knížecí studánky... hra na medvěda, sedm, ... asfalt, asfalt.... silnice, sedm, mezitím oběd... A najednou je pozdní odpoledne a my stoupáme po žluté... Trochu odbočit a už jsme u ní ... Sroubek, přístřešek .... Stále je Bleskovka super... Jen by nás zajímalo, kdo odnesl ten super rošt... A už zase ... dřevo - sbírání, potom lámání, slíváme vodu do ešusů a s lahvemi vyrážíme ke studánce. Činčila zůstává u batohů, aby se s nimi nic nestalo, my ostatní můžeme ještě blbnout a povídat během chůze lesem. Každý plníme lahve u studánky a už se zase vracíme na kemp. Rozděláváme oheň, vaříme si večeři, potom čaj. Činčila nám vypráví o krojích, rozdává nové nášivky, ale bohužel naknec výprava slbová není. Hraje se na kytaru, zpíváme a klábosíme, až nakonec uleháme do spacáků znaveni, ale spokojeni.

Ráno, zase ráno. Půl desáté a nám se pořád nechce ze spacáků. O to rychleji ale potom snídáme a balíme a v podstatě za hodinku už jsme na cestě. Čeká nás 7 kilometrů a času je tak akorát. Okolo studánky, kde bereme vodu a už jsme u Kuchyňky. Odbočujeme na Hostomice a těsně před loukami obědváme. Louky jsou peklo. Slunce praží, nohy bolí, ale projít se musí. Silnice potom je ještě horší. Jenže to už se blížíme k Hostomicům. Na náměstí proletíme okolo zmrzliny, abychom měli asi 8 minut rezervy do odjezdu vlaku.
Stejně byla ta výprava fajn. A nám už nezbývá, než se znovu potkat na táborové louce. Už za pár dní, přeci!

Někteří Cepníci s námi byli již na vánoční výpravě, ale pro mnohé byla tato výprava první víkendovka bez rodičů. V pátek odpoledne se na hlavním nádraží sešlo 9 nejodvážnějších, se kterými jsme dojeli vlakem do Cerhovic. Tento večer jsme došli jen do školy, kde jsme byli ubytovaní, navečeřeli jsme se, trochu jsme si pohráli v tělocvičně a už byl čas zalézt do spacáků. Všichni usínali plni očekávání, co sobota přinese.
V sobotu byl budíček velmi brzy, někteří jedinci řádili už kolem 7. ranní. Alespoň toho během dne více stihneme. Po snídani jsme vyrazili na výlet. Už od rána bylo horko, takže jsme byli rádi, že můžeme zalézt do lesa do stínu. Během dne jsme si zahráli mrazíka, mnohokrát jsme zopakovali hru sedm, pluli jsme lodí, hledali věci, které nepatří do přírody, zaplavali jsme si na louce, házeli si tenisáky a rozhodně jsme se nenudili! Také jsme se cestou zastavili na rozhledně. Když jsme se vrátili domů, tak jsme se ještě před večeří učili vyřezávat z klacků. K večeři byly řízky s kaší a všichni jsme si moc pochutnali. Jelikož je dlouho světlo a teplo, vydali jsme se ještě na chvíli ven i po večeři, tentokrát jen na blízkou louku a vzali jsme s sebou míče a ringa. Příjemně jsme se za celý den unavili, takže doma jsme se už jen umyli a zalezli do postelí. Tentokrát usnuli všichni velmi rychle.
Nedělní budíček byl až kolem půl 9, protože nás sobotní výlet dosti unavil. K snídani jsme měli krupicovou kaši. Po snídani nás čekalo velké balení a hledání svých věcí. Stihli jsme to docela rychle, takže jsme se, stejně jako předešlý den večer, vydali ještě na louku si trochu pohrát. A po obědě jsme se už museli vypravit na cestu na vlak. Trochu nám začalo poprchávat, ale nejvíc pršelo až když jsme byli schovaní v budce na zastávce a čekali na vlak. Cesta vlakem utekla docela rychle a na nádraží na nás už čekali rodiče. Všichni jsme se na ně už těšili, abychom jim mohli vyprávět, jak jsme si celý víkend užili!

Tato výprava byla trochu jiná než běžné výpravy. Kromě toho, že s dětmi jeli po delší době opět i rodiče, měli se v daný čas dostavit na nádraží ve Zdicích. Neměli tam však být všichni najednou, ale byli navíc rozděleni do dvou skupin. My jsme se tam s Činčilou a Ančou také stihli zastavit, ale styčným bodem zde byl Mrak s Luckou. Ti měli za úkol přivítat příchozí a předat jim popis cesty. Účastníci se následně měli vydat na cestou a řídit se podle instrukcí.

Když startovala první skupina, která byla poněkud prořídlejší, než se původně očekávalo, my jsme umisťovali poklad na odpočívadlo. Času jsme měli docela dost. Poklad bylo sušené ovoce a měli ho najít v návaznosti na tajenku z křížovky. Ještě před tím však účastníky čekaly dva úkoly. Prvním byla hra na Mrazíka, při které měli běhat ve dvojicích dítě + rodič. A druhým úkolem byla chůze poslepu pomocí vedení pouze ukazováčky.

Po umístění pokladu jsme mohli pokračovat. Čekalo nás připravit ještě jeden úkol. Tím byla malá opičí dráha, na které měly děti závodit proti dospělým. Mezi pokladem a opičí dráhou však čekal ještě další úkol, naštěstí ale bez potřebných příprav. Byla to vybíjená papírovými koulemi, ale děti u toho seděly rodičům na zádech.

Zatímco děti s rodiči pokračovali v cestě a už i druhá skupina vyrazila my jsme dojeli pod kopec a čekal nás nesnadný úkol – donést věci do cíle. Do cíle, který byl pod vrcholem. Vodu a hrnec na čaj, kostým pro čarodějnici, nějaké jídlo, diplomy pro děti…snad máme všechno. Uf, vylézt nahoru nebyla žádná legrace. Ale zvládli jsme to. Teď ještě najít nějaké dřevo. A už i oheň hoří a hrnec s vodou na čaj se hřeje. Pomalu by se už mohla blížit první skupina. Činčila jde na vrchol vyhlížet příchozí. Já se mezitím pomalu měním v čarodějnici. Jsou slyšet hlasy…že by už někdo přicházel? Někdo jde, ale není to nikdo z našich účastníků. Tak si dám alespoň kafe... Přichází se na nás alespoň podívat Lucka s Mrakem.

Konečně se někdo blíží! Máme tu první děti! Ptám se jich, jaká byla cesta a jestli tu se mnou třeba nechce někdo zůstat, že bych si ho upekla. Ale nikdo nechce. Jen Míra se nabízí, že mi bude vařit, to bych si nechala líbit! Dětem tedy rozdávám diplomy za to, že cestu ke mně zvládly a každý dostává samolepku a razítko do notýsku. Jejda, nemáme razítko…tak obtisknu palec, co se dá dělat. Povídáme, opékáme buřtu a jiné pochutiny, káva a čaj také nechybí.

Trochu nám pokročil čas, někteří se již vydávají na vlak, jiní ještě zůstávají. Druhá skupina je větší a cesta jí trvá o něco déle. Ale už také přicházejí! Opět ta samá slova, ty samé otázky, opět nikdo nechce zůstat. Rozdávám tedy diplomy, samolepky a můj podpis palcem. Všichni si pomalu začínají opékat oběd, děti se „ztratily“ v chodbičkách, které jsou ve skále a hrají si tam společně. Utíká to rychle a už se pomalu nachýlil čas k odchodu. Přeci jen je neděle a zítra se jde do školy. Už i poslední odcházejí na vlak.

Konečně si můžu sundat paruku a kabát. Už mě od toho svědil celý obličej a bolí mě záda. Sbíráme všechny věci a vydáváme se k autu. Všechno nakládáme a vyrážíme na cestu. „Ještě bych jim mohli stihnout zamávat na vlakové zastávce…“ Vjíždíme do vesnice a tam jdou podél silnice, tak máváme. Pak ale koukám na mapu a zjišťuji, že to mají na vlak ještě docela daleko. Zřejmě někde špatně odbočili. Koukáme na hodiny a už s Ančou vystupujeme a Činčila to otáčí a jede pro ně. Na vlak je prostě odvozí. My pokračujeme podél silnice k vlaku. Na zastávku přicházíme současně s prvními, které Činčila přivezl. On jede ještě pro zbytek skupinky. Mě dochází, že jsem ještě celá černá, jak jsem byla namaskovaná. No nevadí. Už přijíždí Činčila i podruhé. My nasedáme, loučíme se a jedeme domu. Tento adrenalinový konec byl trochu nečekaným zakončením dne. Budeme se těšit zase příště a snad i počasí se ustálí a už nebude sněžit, jako tento den…

Fotky z výpravy najdetezde.

Ano, uznáváme, nebyla předpověď úplně ideální... Mělo po týdnu nádherného sluníčka víkend propršet. Přesto jsme věřili .... A s námi i 6 odvážných Cepníků, kteří se s námi vydali na výpravu za jarem.
Ráno bylo slušně, trochu zima, ale jen co jsme vylezli na Zbraslavi z vlaku, už to slintalo. My jsme to ale nevzdali a vyrazili jsme do okolních lesů. Nejprve jsme potkali miniZOO, kde jsme si prohlédli dravce a ptáky, a také zvířata žijící volně v lese. A jen, co jsme opustili ZOO, jsme začali stoupat do kopců zbraslavského údolí.

Všichni jsme to zvládli na jedničku, ale ten déšť... Na kopci jsme zneužili odpočívadlo proti dešti a zahráli jsme si hru na získávání paprsků slunce. Pak už jsme ale pokračovali na místní pozůstatky hradiště. U něj jsme si pod odpočívadlem dali oběd... A... Už se rozpršelo hodně... Však stateční Cepnící se nevzdávají. Nasadili jsme pláštěnky a pelášili jsme na dřívější vlak, abychom nebyli nemocní.
Na "hlavák" jsme dorazili v půl třetí, a tak jsme vyrazili do klubovny, kde jsme si dali sváču, dali sušit bundy a užili si zbylých aktivit. Vyzkoušeli jsme si ozdobit velikonoční vejce, hrát si s písmeny a slovy, a také získali sluníčku co nejvíce paprsků. Pak už se čas přiblížil a nám nezbývalo, než se obléknout, vzít si batůžky a bundy a vyjít před klubovnu, kde na nás čekali rodiče.
Chválíme všechny odvážné, kteří s námi na tuto výpravu vyrazili.

Počasí máme trochu jako na houpačce, chvíli svítí sluníčko, chvíli prší, a proto jsme tentokrát raději využili pobytu v tělocvičně. Stejně jako loni, i tentokrát jsme měli zamluvenou tělocvičnu v ZŠ Jižní IV. Oproti minulému roku jsme ale měli navíc ještě jednu tělocvičnu, ve které je i horolezecká stěna. Sešlo se nás docela hodně, a proto jsme si mohli všichni odpoledne pořádně užít a společně se vyblbnout.

Nejprve jsme se tedy přesunuli do tělocvičny s horolezeckou stěnou, kde jsme se rozcvičili, vyzkoušeli jsme si chůzi různých zvířátek, zaházeli jsme si míčem a hlavně ten, kdo chtěl (což byli skoro všichni), tak šli lézt na stěnu. Všem to šlo moc dobře, většina vylezla až do půlky stěny, což už je pěkná výška. Když už si lezení vyzkoušeli všichni, kteří chtěli, bylo na čase se vydat zpátky do tělocvičny, ve které jsme strávili zbytek odpoledne a také celou noc.

Trochu jsme posvačili a následně jsme celé odpoledne trochu blbli a trochu si hráli společně. Houpali jsme se na kruzích, skákali ze žebřin do obrovské žíněnky, klouzali se na lavičce zaháknuté o žebřiny, běhali jsme, hráli jsme fotbal atd. Také jsme si společně zkusili hod na cíl a zahráli jsme si pexeso na dálku, protože pro druhou kartičku jsme se museli vždy trochu proběhnout. Také jsme si zazávodili na opičí dráze, nejrychlejší byl Míra, který se stal vítězem. Nakonec jsme ještě běhali pro lístečky, na kterých byla napsaná zpráva, a když jsme ji vyluštili, šlo se večeřet. Taky jsme byli všichni pořádně uběhaní, takže jsme něco na posilněnou už potřebovali.

Po večeři jsme si už jen připravili všechny potřebné věci ke spaní, vyčistili jsme si zuby a převlékli se do pyžam. Vedoucí nám ukázali pár fotek z táboru, abychom věděli, na co se v létě těšit. A pak už začala pohádka. Lotrando a Zubejda. Někteří pohádku do konce nedokoukali, protože usnuli a ostatní usnuli brzy po pohádce.

Ráno jsme si už jen zabalili, nasnídali jsme se, trochu jsme se ještě proběhli, ale brzy už přišli rodiče a my jsme se s nimi odebrali domů vyprávět jim, jak jsme si celé odpoledne a noc užili. Pro některé to byla první noc bez rodičů, někteří už s námi někde byli a věděli, do čeho jdou, ale všichni byli moc šikovní a krásně to zvládli! A my se budeme těšit zase příště!

Fotky z výpravy najdete zde.

Leden je takový měsíc, kdy se nikomu nikam nechce. Navíc letos, kdy posledních 14 dní mrzne a sněží a mrzne. I přesto se nás ráno na "Masaryčce" sešlo mnoho. Výprava byla tentokrát i s rodiči, takže byli všichni natěšení na připravený program. Domluvili jsme totiž prohlídku a výrobu ve svíčkárně Rodas v Šestajovicích.

Došli jsme do vlaku, usadili jsme se - kam jinam než nahoru - a vlastně hned jsme už vystupovali. Zima dnes už nebyla tak hrozná, přesto to nebyl žádný med. Vyrazili jsme proto rychle na procházku do Klánovického lesa. A když už jsme šli do svíčkárny, tak i celý program byl orientovaný na vosk, svíčky a oheň. Začali jsme pěkně z ostra - komu nejdéle vydrží hořet papír. Všem to šlo velmi úspěšně, nikdo se nepopálil a hnedle bylo všem tepleji. Následovala aktivitka skládání puzzlů svíčky, poté rozluštění tajného písma a už jsme mířili do tepla svíčkárny.

Zde jsme se všichni zahřáli, dali si oběd a horkou čokoládu z místní čokoládovny a už jsme se vrhli na zdobení a namáčení svíček, sypání koupelové soli do pytlíčků či vykrajování mýdel. To nám vše zabralo část odpoledne, abychom se pak oblékli a vyrazili autobusem zpět k domovu.