117. pionýrská skupina Kalich

Vánoční výprava je jedna z těch, na kterou se všichni těší už několik měsíců dopředu. Sníh, pohoda, zvyky, ale hlavně dárky, jsou hlavní motivací pro účast na této akci. I proto jsme tentokrát zvolili lokalitu pro sníh a zimní podmínky zajímavější a vypravili jsme se do DDM Nová Paka. Podkrkonoší poskytlo sněhovou nadílku, že jsme mohli i na bílé pláni pořádně zablbnout.

Jen, co jsme vyrazili, hned to byla legrace. Naměstnat se do rychlíku s místenkami byla zábava, ale když ČD dodají pouze jeden vůz osobáku, kde se potkají dvě skupiny po třiceti lidech, měli jsme co dělat, abychom se vůbec do vlaku dostali. Na místo jsme naštěstí dojeli už bez problémů, našli jsme DDM a už jsme večeřeli řízky od maminek. Potom chvilku popovídat před spaním a už usínáme za poslechu vánočních pohádek.

Sobotní klasika, kdy nikdo nemůže dospat. Naštěstí snídaně je připravena velmi rychle, a tak můžeme v poměrně slušném čase vyrazit. Jediné, čeho jsme si všimli, že krabice s dárky od večera je najednou podivně prázdná. Co víc, leží tam pouze nějaká knika. Opatrně ji rozevíráme, abychom zjistili, že místní trpaslíček nám všechny dárky sebral s tím, že si musíme zasloužit jejich získání zpět. Takový malý Grinch... Vyrážíme proto místo na východ, po mapce na jih. Mapa nás vede na kraj vesnice, kde už plníme první úkoly - přiřazujeme stopy ke zvířatům a značky k sobě. Některým daly stopy skutečně zabrat. To už jsme ale znovu byli na cestě a vyhlíželi jsme další úkol. Doplnění křížovky bylo dílem okamžiku, i když odvyprávět několik koled, bylo i zde častým problémem. Oproti tomu vlajková bavila úplně všechny, kor když se musely zfoukávat svíčky. Samozřejmě došlo i na bloudění. První s mapou zapomněl odbočit a už jsme byli jinde. Naštěstí jsme našli nádhernou cestičku podél lesa, která nás vrátila zpět na cestu. Už nám však začínala být zima, a proto jsme se vraceli zpět k ubytování. Zde u bran jsme vyřkly heslo na ukázání schovaných dárečků, abychom zjistili, že čekají pod stromečkem. A protože už byla opravdu zima, raději jsme se přemístili zpět do tepla, kde na nás čekala hostina. Řízek se salátem, cukroví, ovoce, dárečky... Všichni navíc dostali polštářek, který si mohli pomalovat foukacími fixy. Všichni toho hned využili, vyměňovali si barvy a skutečně z toho byla umělecká díla. Pak už jsme se jen přesunuli do postýlek a usínali na novém polštářku.

Ráno čekala snídaně už později. Dohodli jsme se, jak budeme uklízet a balit v budově a následně vyrazili chvíli blbnout na zahradu. Dojedli jsme poslední řízky a následně už vyrazili na vlak, abychom mohli o pár hodin později skákat maminkám a tatínkům na nádraží do náruče.

Podzimní prázdniny jsou vždy možností, kdy lze vyrazit ven, do lesa, do přírody. I tentokrát jsme se pokusili najít takové místo, kde jsme zatím s našimi účastníky moc nebyli. Táborsko je kraj mnoha luk a polí, kopců pomálu, ale zato nádherné lesy. Jen předpověď počasí nezní vůbec hezky.

V pátek naši účastníci dorazili na nádraží, tentokráte menší počet, asi z důvodu špatné předpovědi. Vyrazili na vlak směr České Budějovice, aby mohli v Olbramovicích přestoupit a za již hluboké tmy vystoupit v Mezně. Kilometr po loukách, polích a silnici není přeci žádný problém, a proto zanedlouho stojí před táborovou základnou. Vybalit spacáky a večeři je dílem okamžiku. Zatopit v kamnech je již horší. Po večeři ještě chvilku blbneme a už míříme do spacáčků.

Sobotní ráno je velmi pošmourno, ale co se dá dělat. Výlet volá. Nedaleko je totiž zřícenina Borotín, která rozhodně stojí za vidění. Lehce prší a vypadá to na celodenní mžení. I přesto vyrážíme v pláštěnkách a míříme k lesu. Za lesem louka a už vidíme zříceninu. Zde si dáváme oběd – chleba s paštikou a okurkou, napijeme se teplého čaje, trochu se ohřejeme u ohně a vyrážíme zpět k domovu. Cestou klábosíme a blbneme. Přicházíme domů provlhlí, ale spokojení. Navíc docela unavení. Vaříme večeři – těstoviny s červenou a učíme se novou společenskou hru „krávy“ neboli 6. Bere. Tím se bavíme až do chvíle, kdy se nám začínají zavírat oči, a tak vyčistíme zuby a míříme do spacáků.

První, co člověk spatří z okna, je déšť. Znovu. K tomu mlha. Zůstáváme proto trochu déle doma v teple, než to nejhorší přejde a vyrážíme ven až před polednem. Na loukách pěkně fučí, teploty okolo nuly. I přesto jdeme dál a nevzdáváme to. Tentokráte máme naplánovaný výlet kratší, do jiných lesů, také doufáme v cukrárnu ve vesnici. Sice pořád prší, ale to nás nezastaví. Cestou koukáme na nově vznikající koridor, a pak už jsme ve vesnici. Zamáváme vlaku, na stanici v závětří si dáváme rybičkovou pomazánku na chlebu. Jen teplo chybí a cukrárna taky není. Vyrážíme proto rychle k domovu do tepla. Cestou nás opouští Vladzo, loupeme nasbírané ořechy a natrhané švestky. Doma se ohřejeme, vaříme večeři – uzené s knedlíkem a zelím a večer začínáme dekorovat textil pomocí šablon a barev na textil. Každý si vybírá tašku, obal na polštář nebo batoh a pouští naplno svou fantazii. Dnes začínáme okrajem, zítra budeme pokračovat hlavním motivem. A už je hotovo. Výtvory začínají vypadat a nám nezbývá, než si jít lehnout.

Ráno stejné, jako předchozí. Tentokrát máme v plánu vyrazit do města, kde nám zima ani déšť tolik nevadí. Sníme krupičku k snídani, zabalíme batůžky a vyrážíme na vlak. Za chvíli už vystupujeme v Táboře na nádraží. Cesta na náměstí je dílem okamžiku. Muzea mají bohužel v pondělí zavřeno, přesto nás zajímají dvě prohlídky – věže na náměstí a muzeum strašidel. Na věž je to 200 schodů, cestou musíme i podlézat zvon, ale výhled za to stojí. Navíc se můžeme podívat na sbírku historických mincí a peněz z různých koutů světa. Po vyhlídce dáváme oběd, následně míříme do muzea strašidel. A opravdu tam strašilo. Dokonce i Myška s Ančou se lekly. Všem se prohlídka moc líbila. A protože nám do vlaku ještě zbyla chvilka, došli jsme se podívat na nedalekou nádrž Jordán, kde jsme si zahráli pár her. Cesta zpět na nádraží a domů už utíkala o dost rychleji, protože se všichni těšili na smažák s bramborem k véče. A taky, že už budou mít konečně hotové tašky a batůžky. I proto nám večer velmi rychle utekl.

Poslední den je vždy náročnější, je totiž nutné zabalit si všechny své věci, v batohu je donést na nádraží a také v celé budově uklidit. Vše však hravě zvládáme, dokonce nám zbude chvilinka času před odchodem na pár běhacích her. A pak už jen nacpaný vlak a náruč rodičů.

Vážení a milí,
přicházíme s kronikami od dětí z letního tábora, tedy těch, které děti napsaly a odevzdaly. Nebo také ty, které se nám podařilo rozluštit. Třeba se ještě povede dopsat a dodat některé další dny.

2.7.2018
Ráno nás Činčila budil kytarou. Pak jsme hráli raníčkovou hru – stoj na jedné noze a sbírání lístečků. Pak byla snídaně – chleba s marmeládou. Po snídani jsme si šli vyčistit zuby a následoval nástup. Tam jsme se dozvěděli, co budeme dělat. Po nástupu jsme se šli připravit na hru – hraničářské dovednosti. Vrhali jsme nožem, zkoušeli si rovnováhu, stříleli jsme z praku a luku, podlézali jsme pod sítí. Potom jsme šli na chroští a kluci na klády na oheň. Pak jsme šli k ohni a nakonec už jen spát.

4.7.2018, Mary
Ráno nás probudil Činčila svou kytarou. Poté jsme hráli raníčkovou hru a v té jeden z nás musel vyjmenovávat stromy, které jsou v Čechách. Ostatní museli běhat pro papírky. Pak byl hup do Pohorky a snídaně, ke které byla krupicová kaše. Vyčistili jsme si zuby, proběl nástup. Po nástupu nás čekal dopolední program – hráli jsme vybíjenou a potom jsme šli ke kořenářce, protože jsme onemocněli. Takže jsme potřebovali recept na lék. Po dopoledním programu jsme měli oběd a morseovku. Na morseovce jsme měli vyluštit nápis. Po morseovce jsme měli odpolední program, v něm byla kupecká cesta. Následovala večeře a po ní nástup a večerka. Nakonec jsme měli hlídky.

5.7.2018, Anežka
Dnes jsme chtěli vyrábět mast proti záhadné nemoci. Ale bohužel jsme svěřili recept Nany, která ho ztratila. Ale kořenářka je moc hodná a dala nám recept znovu, ale pod jednou podmínkou. Na závoře visel papírek, na kterém byli napsané byliny, které jsme si měli zapamatovat a před hangárem napsat. Pak jsme to smíchali s mlékem a namazali jsme se. Po svačině jsme vyráběli různé věci, třeba košíky a náramky. Pak jsme měli oběd a odpoledne jsme šli hledat erby a večeři. Potom jsme si udělali ohniště, nakrájeli maso a chleba a opekli to. V noci měla naše skupinka hlídky.

6.7.2018, Tomáš
Ráno k snídani byl rohlík s paštikou a potom jsme si šli vyčistit zuby a už byl nástup. Dopoledne jsme šli stavět lodě, nakonec jsme dostali čluny a v nich jsme měli převážet 3 balónky, lano, sváču a už jsme vyrazili. Na cestě bylo několik stanovišť. Když všichni dorazili do cíle, šli jsme zpátky do tábora na oběd. Pak bylo volno a já se svým týmem jsme šli umýt nádobí. Potom začal další program. Měli jsme za úkol pomoci sedlákovi posbírat rozházené věci po lese, které mu rozházeli goblini. Šli jsme tedy sbírat. Po sesbírání jsme od něj dostali za odměnu mouku, kterou jsme museli přivézt do tábora pomocí vozíčků, které jsme postavili. První vyrazili Hadovci, potom Grifové a nakonec Kozorozi. Vyhráli Hadovci, potom Grifové a třetí Kozorozi. Potom byla večeře, koupání, čištění zubů a spát.

10.7.2018, Míra
Ráno v 8 hodin nás Činčila vzbudil písničkou, pak Máťa uvedl raníčkovou hru. Dnešním úkolem bylo dělat dřepy ve dvou v týmu, kteří se opírali zády a byli přivázaní uzlovačkou. Až raníčková hra skončila, nahlásil Vojta hup do Pohorky a šel s Hárdym k molu. Jakmile bylo dohupáno, byla snídaně. K snídani byly cornflakes s mlékem a ovocem, kdo chtěl i kakaem. Pak bylo zubání a nástup. Tam jsme vyřešili Práčata a zkoušku Žižkovy pečetě. Po nástupu jsme šli otevřít další okénko v hradu a byla tam Červená Karkulka. Pak byla svačina a už jsme se shromažďovali u hangáru. Bíša nám přečetl pohádku o Červené Karkulce, potom jsme se přesunuli k hornímu slavnostnímu ohništi, kde nám byly řečeny pravidla hry. Každý ze skupinky měl dvě minuty na vběhnutí do pole a sbírání papírků s různými barvami, což byly suroviny v košíčku. Jakmile bylo dosbíráno, spočítali jsme body. Poté jsme se snažili co nejvíce surovin v košíčku dostat přes les plný vlků k babičce. Když byla hra ukončena, začalo pršet. Po malé pauze byl oběd. K obědu byly boloňské špagety. Potom byl poledňák a morseovka. Kvůli počasí pak byly rukodělky. A pak večeře, služba se šla spršit, pak bylo zubání a šlo se spát.

Už je tomu rok, co jsme s Cepníky vyjeli na první víkendovou výpravu bez rodičů. I letos jsme se rozhodli takto zakončit školní rok. Ubytovaní jsme byli v krásném srubu, ve kterém není ani elektřina, ani tekoucí voda. Trochu to tak byla příprava na tábor. V pátek jsme jeli vlakem a chvilku autobusem. Pak jsme šli ještě kus pěšky a u srubu na nás už čekal Činčila, který nám tentokrát ještě přivezl věci autem. Večer jsme se stihli už jen navečeřet, připravit věci na spaní a skoro hned jsme se šli přesunout do spacáků. Činčila nám ještě chvíli hrál na kytaru a Myška přečetla pohádku na dobrou noc.

V sobotu jsme začali tím, že si každý rozkrojil housku a namazal si ji podle chuti máslem nebo i marmeládou. Všem nám to šlo krásně, všichni jsme se dobře nasnídali a někteří si připravili a následně snědli housek i několik. Po snídani jsme si zabalili do batůžků věci na výlet, hlavně pití a svačinu, a vyrazili jsme na cestu. Nejdříve ale všechny zaujal les hned u srubu, kde začali se stavbou domečků. Během dne jsme si zahráli několik her, jako např. sedm, píšťalku nebo na indiány. Oběd jsme si dali na vyhlídce v altánku, kde jsme si také trochu pohráli a z klády vyrobili houpačku. Cestou domů jsme se zastavili ještě v blízkém autokempu na zmrzlinu. Poslední část cesty byla pro některé už poněkud náročnější, ale když jsme došli do srubu, šli stejně všichni pokračovat ve stavbě svých domečků. Vedoucí mezitím rozdělali oheň a připravili buřty a chleba. Každý si za větší či menší pomoci vedoucích nařezal a opekl buřt a pochutnal si na něm. Činčila nám opět chvíli hrál na kytaru a po vyčištění zubů nám Myška přečetla zase pohádku na dobrou noc. Někteří spokojeně oddechovali ještě před koncem příběhu.

V neděli jsme měli k snídani cornflakes, a protože nám nezbývalo do odchodu na autobus příliš mnoho času, a museli jsme si také zabalit, zůstali jsme u srubu a pokračovali ve stavění domečků. Mezitím jsme si s vedoucími chodili na střídačku balit všechna svá zavazadla. K obědu jsme si dali zeleninovou polévku a skoro hned po obědě vyrazili na autobus a domů za rodiči. Čarodějka s Máťou s námi dojeli vlakem až do Prahy a naštěstí jsme stihli nastoupit do vlaku ještě dříve, než začalo pršet.

Od návratu z velikonoční výpravy neuběhlo mnoho času, ale my jsme se rozhodli využít krásné slunečné soboty a opět vyrazili na jednodenní výpravu. Cyklohráčkem, který měl hned na začátku 20 minut zpoždění, jsme dojeli do Zákolan, odkud jsme se vydali na cestu. Překvapivé bylo, že jsme v našem balonkovém vagonu nezapomněli žádné věci ani děti.

Nejdříve jsme se museli vyškrábat na kopec, nahoru na Budeč, ale šlo nám to až nevídaně rychle. Možná i proto, že to byl první a poslední kopec na naší cestě. Když už jsme byli na Budči, kde se vzdělával sv. Václav, zahráli jsme si rovnou hru zaměřenou na staré české pověsti, které nás následně provázeli celý den. První hra nás zavedla k praotci Čechovi na horu Říp, kde jsme pěstovali obilí a chovali zvířata. Pak jsme pokračovali dále v cestě, zahráli jsme si hru sedm a užívali si sluníčka.

Na oběd jsme se zastavili ve stínu pod stromem, trochu jsme si odpočinuli a s další hrou se přesunuli ke kněžně Libuši a jejím proroctvím. A opět jsme pokračovali v cestě. Také nás čekala ha na motivy Dívčí války a boj mezi cizími kmeny. Pomalu jsme se již blížili ke konci naší cesty, ale dříve, než jsme došli k cíli, sháněli jsme pro Blanické rytíře meče a podkovy pro jejich koně.

A už jsme došli až na Okoř, kde jsme se pokochali výhledem na hrad, pod kterým jsme se utábořili, odpočívali a čekali na autobus. Před odjezdem jsme ještě zkoušeli různé druhy skoků, ale nikdo z nás neskočil tak daleko, jako Šemík s Horymírem. Domů jsme jeli netradičně autobusem na Dejvickou, ale rodiče si nás naštěstí všechny našli.

Stejně jako každý rok, i letos jsme strávili velikonoční prázdniny společně. Vlakem jsme dojeli do České skalice, kde jsme byli ubytovaní. První večer jsme se akorát navečeřeli, připravili jsme si spaní a zalezli jsme si do spacáků. V pátek jsme vyrazili na první výlet. Den byl krásně slunečný a naším cílem byly Ostašské skály. Cestou jsme si zahráli několik her, jako např. maják, souboje na kládě nebo sedm, prošli jsme si skalní bludiště, a nakonec trochu pospíchali, abychom stihli vlak, který nás dovezl zase zpět do Skalice. Večer jsme si ještě trochu pohráli doma např. jsme hledali kartičky s různými zvířátky, ale brzy jsme se odebrali do spacáků.

V sobotu nám již bohužel počasí tolik nepřálo. Předpověď, která hlásila, že bude pršet, se naštěstí příliš nevyplnila. Celých 14 km Babiččiným údolím jsme zvládli projít bez deště a až na poslední půl hodinu začalo krápat. Ale abych příliš nepředbíhala, nejdřív jsme se zase kousek svezli vlakem a vyrazili na cestu. Opět nás čekaly nějaké hry a samozřejmě nechyběla ani oblíbená hra sedm. Celou cestu jsme šli podél Úpy, přes kterou vedla řada mostů. V jednom místě byla značka ale přeznačená jinudy, než nám ukazovala mapa a jediným naším štěstím bylo, že jsme mapu příliš nestudovali a šli jsme po značce, protože jsme pak zjistili, že jeden most na původní značce chyběl. Na Viktorčině splavu u Starého bělidla jsme si odpočinuli, do vody nikdy nespadl a pokračovali jsme dále. V Ratibořicích jsme si znovu více odpočinuli a kochali jsme se pohledem na zámek. A pak jsme už šli jen domů. Výlet to byl tentokrát opravdu dlouhý, takže jsme si doma chvíli odpočinuli, ale většina již brzy zase ožila, a ještě večer stihla pořádně řádit. Také jsme oslavili Kryštofovy 6. narozeniny a pochutnali jsme si na výborném dortu. Na dobrou noc jsme pokračovali ve čtení příběhu Luisy a Lotky a tentokrát skoro všichni usnuli ještě před dočtením pohádky.

V neděli se nám počasí ještě o dost zhoršilo, ale na tento den byl naplánovaný pouze krátký výlet. Hodně foukalo, ale i tak jsme si stihli zahrát na schovávanou a najít nějaké proutky na pomlázky. Domů jsme dorazili docela brzy, takže jsme se tentokrát nenaobědvali venku, ale doma, a pak jsme docela dlouho všichni odpočívali, kreslili si a jinak užívali volna. Vedoucí došli ještě na další proutky a mezitím si ti, co chtěli zahráli s Evčou pár her, jako např. elektriku, fotbal na čtyřech s balonkem nebo různé tleskací hry s rozpočítadly. Když šli kluci plést pomlázky na zahrádku, holky se pustily do barvení vajíček a stříhání stuh. Nakonec nejlépe šlo barvení pomocí mramorovacích barev, ze kterých vznikly krásná mnohobarevná vajíčka. Po večeři jsme ještě hádali ve dvojicích různá řemesla podle nápověd, které nám dávali vedoucí. A už byl zase čas jít spát.

V pondělí holky vstaly o něco dříve, aby dole v jídelně připravily velikonoční hostinu pro všechny. Kluci za námi brzy přišli, všichni nakonec vyšupali každou z nás, dostali od nás za to krásné barevné stuhy a společně jsme se vrhli na snídani. Pak už zbývalo jen zabalit, ještě nám Činčila chvíli četl Luisu a Lotku a hrál na kytaru. K obědu jsme si dali zbylé mazance od snídaně, douklidili v objektu a šli na vlak. Cesta nám už uběhla docela rychle a na nádraží v Praze jsme se již dočkali setkání s rodiči.

A zase tu máme konec února a s ním již tradičně sportovní odpoledne a přespání v tělocvičně s Cepníky. Před dvěma lety to bylo naše první společné přespání. Za tu dobu jsme už jeli na řadu výprav i víkendových, ale i tentokrát se k nám někteří přidali na přespání poprvé.

Do naší tělocvičny, kde jsme měli spát, jsme si dali věci, převlékli se do sportovního a vydali se do tělocvičny vedlejší, kde je i horolezecká stěna. Činčila nám vysvětlil, co je při lezení na stěně důležité, a že se toho vůbec nemusíme bát. Téměř všichni jsme si to pod vedením Činčili a Ivy vyzkoušeli, někteří i víckrát, protože nás to moc bavilo.

Když jsme si stěny dostatečně užili, tak jsme se přesunuli zpět k nám do tělocvičny, kde jsme se dosyta vyřádili, jak jsme chtěli, a pak jsme si zahráli společně pár her a vyzkoušeli si, jak se pohybují zvířátka. Odpoledne uteklo velmi rychle a my jsme se už chystali do spacáků, protože nás ještě čekala pohádka na dobrou noc, S čerty nejsou žerty.

Ráno jsme se probudili tak akorát, abychom se nasnídali, zabalili všechny věci a už pro nás přišli rodiče. Tak zase příště!