117. pionýrská skupina Kalich

5.7.2020 (Mari)
Dnes byl budíček v 8:00. Potom jsme měli rozcvičku s Urekem. Pak jsme měli snídani, ke snídani byla houska s máslem a marmeládou. Po snídani byl nástup, kde jsme si řekli, co dnes budeme dělat a co budeme jíst. Po nástupu jsme měli první hru. Chodili jsme od jednoho vedoucího k druhému. Vojta měl střílení tenisáků do petlahví, Hárdy měl zatloukání hřebíků, řezání polínek a čištění dřevěné paluby. Ureke měl házení harpunou a řazení lístečků s činnostmi na lodi. Činčila pekl placky. Vladzo měl třídění mincí, Barbucha pak potápění a hledání v mapě. Čarodějka měla poznávání hvězd a souhvězdí a taky pantomimu. Anča měla vázání uzlů.
Potom byl oběd, měli jsme bramborové knedlíky se zelím. Po obědě bylo hodinu volno. Ve volnu byla morseovka a Dračák. Odpoledne jsme připravovali táborový oheň. Menší šli na chroští nebo na smůlu, větší na klády. Po přípravách na zahajovací oheň byla večeře. Měli jsme těstoviny s červenou omáčkou. Po večeři byl zahajovací oheň, ten zapaloval Vladzo. Potom jsme zpívali táborovou píseň, Činčila určil palivce Vojtu a pak už jsme jen zpívali a zpívali. Když už jsme usínali, vrátili jsme se do tábora a ulehli do spacáků.

6.7.2020 (Honza H.)
Nuže, jak začít? Ráno nás (jako vždy) vzbudil Činčila, poté následovala rozcvička a Urekem a snídaně. Na nástupu konajícím se po snídani jsme se dozvěděli program. Dopolední stavba lodí (co se protáhlo do odpoledne). Dostali jsme se do situace, která na táboře jen tak není. Protože postavit loď není brnkačka. Nikdo neřekl, co za unikáty vznikne, každá skupinka vytvoří loď dle svých představ. My (Černé perly) jsme postavili esteticky nejlepší loď, ale čas ukáže, jestli odolnější.
K obědu bylo rizoto. Po obědě a poledním klidu následovalo dokončování lodí střídavě s turnajem v ringu. K večeři jsme si dali čočkovou polévku. Po večeři bylo koupání a osobní volno. Pro službu přibylo sepsání hlídek, kdy já měl poslední hlídku od 6 do 7 se zapálením v kamnech. Pak jsem šel spát. A večer zčernal do noci a noc vplula do rána.

7.7.2020 (Anička)
Dneska nás vzbudil Činčila s kytarou, a pak jsme s Máťou měli rozcvičku. Potom byl hup do pohorky a snídaně (lupínky s mlíkem a ovocem). Po snídani jsme měli ranní nástup a tam jsme se dozvěděli co bude. Pak jsme si šli umýt zuby. Dopoledne se dělaly bločky – Hárdy měl nářadí a Máťa měl topografii. Pak byla svačina a po ní byl bloček ohňů s Vladzou. K obědu byly bramborové knedlíky se špenátem. Po obědě jsme měli polední klid a služba myla nádobí. Pak byl nástup a vyrazili jsme všichni do lesa. Hra spočívala v dobytí obraných věží, zdí a nakonec pevnosti. Po hře jsme šli zpět do tábora. Ještě nám zbylo před večeří trochu času, tak jsme odpočívali. K večeři jsme měli kuře na kari s rýží. Večer byl ještě večerní nástup a osobní volno, kdy někdo mohl do lesa na dřevo na oheň do teepee. Nakonec jsme si rozdělali oheň v teepee a mohli jsme jít spát.

Byl to poklidní začátek března, plánovali jsme výpravu v březnu, velikonočku, tábor ... Všechno běželo tak, jak mělo, jen někde v koutku mysli byla jakási čínsko-italská nemoc, která je přeci ještě daleko. A najednou se zavřely školy. Inu, co se dá dělat, děti budou doma, tak jim přeci schůzku dopřejeme. Jenže najednou obchody zejí prázdnotou a roušky jsou z minuty na minutu povinností. V tu chvíli podléháme i my a jako všechny ostatní skupiny pozastavujeme činnost.

Večer, kdy byla vyhlášena povinnost nosit roušky, sedáme ke stroji s tím, že si uděláme pár kusů pro sebe, ze zbytků látek - hlavně vtipné. Vzniká tak prvních 10 kusů. Další sen se ozývají přátelé a známí, takže najednou je z toho dalších 30 kusů. A najednou šije celá republika a galantérie jsou součástí krizového plánu státu. Otevíráme skryté bedny látek a využíváme každého kousku, aby mohla vzniknout další rouška. Během cca dvou hodin máme požadavky na roušky pro lidi v řádu stovky kusů. Začíná tak souboj s časem, o každou minutu. Postupně vyvíjíme systém výroby tak, aby to šlo co nejlépe. Bohužel se zjišťuje, že nejproblematičtější je šití, které trvá nejdéle.

S každým následujícím dnem je jasné, že látky není dostatek a gumičky jsou nedostatkovým zbožím. V tu chvíli nás však upoutává nabídka Nadace ČEZ s možností získání prostředků v rámci projektu Krizová pomoc. Okamžitě toho využíváme, píšeme projekt na šicí stroj, látky a další materiál. Během pár dnů tak máme k dispozici další stroj a mnoho metrů látky pro stovky roušek. Práce jde mnohem rychleji, kusy přibývají, poptávka také - především od nemocnic a dalších neziskových organizací (lidé tou dobou již každý jednu či více mají).

Dnes je polovina měsíce května. Máme za sebou několik týdnu maratonu v šití, kdy až nyní máme konečně pocit, že to nejhorší v první vlně máme za sebou. Nemocnice i občané jsou zásobeni a stroje si tak mohou na chvilku oddychnout. Na tuto dobu se z nás stali střihači, šiči, navlékači, ale také servisáci strojů, uklízeči, zásobovači jídlem či další nutné profese. Snad se tato situace nebude opakovat a i my se budeme moci opět vrátit k činnosti, kterou máme nejraději.

Jako by to bylo včera, kdy jsme vyráželi na vánoční výpravu. A najednou jsou tu opět blížící se svátky a s ní i výprava vánoční, tentokrát do Železného Brodu.
Cesta vlakem byla sice dlouhá, ale přesto jsme ji zvládli bez problémů - tedy, pokud nevnímáme tlačenici při nástupu jako problém. Po výstupu z vlaku nás čekalo jen pár metrů k řece a už jsme viděli budovu DDM. Večer jsme se ještě navečeřeli, dali k dispozici přivezená cukrovíčka i dárečky pro kamarády. Chvilku jsme ještě blbli, ale pak už jsme zalehli do spacáků.

Ráno jsme se probudili poměrně pozdě, ale než jsme se nadáli, už nás vedoucí hnali na snídani - rohlík s máslem a salámem či sýrem. Připadali jsme si skoro jak ve ** hotelu. Po snídani jsme si v klidu zabalili do batůžků věci na výlet a vyrazili jsme k nedalekému kostelu nad městem. Zde nás potkali udýchaní a unavení 3 králové (Kašpar, Melichar a Baltazar). Rozpovídali se o jejich dlouhé cestě a požádali nás, zda jim nechceme chvíli dělat společnost. Odvážně jsme vzali do rukou pytle s dary pro Ježíška a vyrazili vzhůru. Cestou jsme poslouchali jejich historky z cest.
Potom to přišlo - sněhová vánice. Byla taková, že jsme neviděli na krok. Naštěstí jsme sebou měli Honzu, který viděl lépe, a tak nám pomohl zdolat problematickou část cesty. Sněžit ale už nepřestalo. Ba co víc, když jsme vylezli na hřebínek, začalo od louky tolik foukat, že to Klárku s Honzíkem málem odfouklo. Naštěstí Čarodějka je v poslední chvíli zachytila, takže jsme je nemuseli hledat někde v dáli.
Na oběd jsme zvolili odpočívadlo. Dali si rybičkovku, salám a pomazánkové máslo. Jen kdyby nebyla taková zima. Tou dobou už bylo nasněženo 5 cm sněhu, a proto jsme se mohli postupně klouzat zase dolů k Železnému Brodu. S ubývající výškou začaly závěje tát a padající sníh se měnil v désť. Nechali jsme ještě zvířátkům pověšená jablíčka a mrkvičky na stromech a už jsme kmitali zpět do ubytování. Cestou se od nás oddělili tři králové s tím, že pokračují dále na Betlém. Jako odměnu za výpomoc a společnost nám nechali jeden z pytlů s dary. Řekli však, že pytel je kouzelný a dary se v něm objeví až po setmění.
Jen, co jsme se převlékli, nás čekala teplá polévka a čaj. Chvilku jsme blbli na chodbě nebo odpočívali a už nás vedoucí volají na vánoční hostinu. Je zde připravený stůl, stromeček, pod stromečkem dárečky. Každý má své místo k sezení a postupně dostáváme řízek se salátem. Všechno je to moc dobrý, a tak zbývají jen prázdné talíře.
Najednou se zjevuje posel. Stěžuje si na zimu a hlad. Proto mu dáváme také kus řízku se salátem a mezi jednotlivými sousty nám sděluje, že ho posílají tři králové, aby nás pochválil, ještě jednou poděkoval za pomoc a hlavně řekl, že už nastal ten správný čas k otevření darů. Zpíváme proto koledy a Mari s Meli nám dary rozdávají. Společně je rozbalujeme a vzájemně ukazujeme .... Svíčky, hrnky, knihy, bombony, autíčka, hračky ... Samé krásné dárečky. K hrnkům jsme dostali i fixy na pomalování, a proto jsme část večera trávili ještě tvořením. K tomu ujídali cukroví, ovoce a povídali. Když už nám padala očka, že bychom sirky potřebovali, umyli jsme se a zalezli do spacáků.

Ráno je pošmourné. Skoro, že by ani psa nevyhnal. Naštěstí nikam nemusíme. Proto si užíváme vstávání a snídaně - vánočky s kakaem a balíme své věci. Vlak nám totiž jede za chvilku. Zbývá proto jen doklidit objekt a vyrazit směr vlakové nádraží.

Listopadové počasí je vždy nejisté. Přesto to letos opět vyšlo na jedničku. Vyrážíme z Kralup nad Vltavou podél vody, kde nás čeká prolézání pískovcových skal. Mnohem větší zajímavostí však je vlakový tunel, kam se dá z turistické značky dojít podívat. Děti zůstávají blbnout u skal a ti nejodvážnější rodiče se jdou podívat. Počkáme na průjezd vlaku a pokračujeme dále po proudu Vltavy. Čeká nás totiž prohlídka hradu Nelahozeves a přilehlé adventní trhy.
Svačíme ještě cestou, kde také skládáme obrázek zámku. Vše nám jde dobře, a proto se už po poledni blížíme ke vstupu do zámku. Vítají nás také davy lidí. Kupujeme vstupenky, rezervujeme termín prohlídky vnitřních prostor zámku... A ani se nenadějeme, už stoupáme do schodů do 2. patra.
Místností spousta - ložnice, zbrojnice, jídelna, herna ... Celé patro. Paní průvodkyně nám povídá tak, že je to i pro děti zajímavé a zábavné. Všichni hltáme dojmy vnitřích prostor, abychom mohli následně proniknout mezi všechny stánky s jídlem, výrobky či dalšími vystavenými předměty. Všechen program je doplněn divadlem, dudáckým hraním či vánočními koledami.
Když už nám začínají mrznout konečky prstů zjišťujeme, že už je nejvyšší čas vydat se na vlak. Proto se scházíme u vstupu a společně vyrážíme na vlak a následně do Prahy.

Sešli jsme se u klubovny, kde už na nás čekal autobus. Naložili jsme si své kufry a plni očekávání jsme usedli do autobusu. O pár časových pásem jinde se najednou zjevujeme u vstupu na louku, kde nás vítá pán archeolog a rovnou nám dává testy? Jako by jich bylo ve školním roce málo!
Zabydlujeme se v týpí, vyrábíme dřevo do týpí, večeře a hned první oheň, i když ne zcela slavnostní. Zde se nám představují obchodníci, kteří nás žádají o pomoc s hledáním artefaktů. Zároveň s tím si každý obchodník vybral svou družinu. Děti tak mohly hned vyrazit za hledáním prvních pokladů, kde ovšem víc než poklad je vylekala oživlá mumie. Od té se dozvěděli, že existuje bohatství, se kterým byla pohřbena, ovšem poklad byl ukraden. Hledání tak může naplno začít!

2. den: Vojta S.
Ráno jsme měli raníčkovou hru a po snídani nám začal dopolední program. Šli jsme na Nil upravovat kanál, abychom mohli převážet loděmi náklad. Někdo tak vyráběl loď, jiný upravoval kanál. Práci přerušil oběd, polední klid a po splavení jsme vyrazili do lesa na dřevo na slavnostní oheň a do týpí. Večer byl slavnostní oheň, tam jsme zpívali písničky a hráli hru vlak.

3. den: Meli
Ráno jsme se probudili a šli na raníčkovou hru. Potom byl hup do Pohorky a snídaně. Po snídani byl nástup, kde jsme si řekli, co se bude dít. Šli jsme se převléknout a hrát ringo. Potom jsme se šli koupat. Proběhl oběd a polední klid. Po něm jsme šli hrát hru vyměňování zboží za egyptské peníze. Při cestě prodat zboží nás přepadli piráti, se kterými jsme hráli kámen, nůžky, papír. Pokud jsme vyhráli, mohli jsme si zboží nechat, jinak jim propadlo. Svačina a večeře také nechyběly. Po večeři jsme měli čas na dřevo a další hry. Pak už jsme si jen vyčistili zuby a šli spát. Měli jsme také noční hlídku.

Poslední výprava, teploty jsou již několik dnů na hranici 30 stupňů, proto je ideální čas vyrazit za chladnějším a příjemnějším prostředí, do lesa. Na hlavním nádraží se potkáváme v hojném počtu, všichni s batohy zabalenými na celý víkend. Chystáme se na nedaleké Brdy, kde nás čeká veliké dobrodružství.
Když už jsme všichni, vyrážíme do vlaku, kde všichni potichu nadáváme na neklimatizovaný vlak. Po chvíli cesty, ale už vystupujeme v Řevnicích a vyrážíme směr les. Cestou se zastavujeme na nanuka u místních potravin a už jsme konečně mezi stromy. Cestujeme pomalu, přeci jen nám batohy něco váží a už se blížíme k hradišti. Zde potkáváme další skupiny s dětmi, a proto začínáme doufat, že naše místo bude volné. Po náročném stoupání se objevuje srub s ohništěm - naše útočiště téhle noci.
S radostí sundaváme batohy a rozbíháme se do lesa, abychom nasbírali dřevo na oheň. Pak už vytahujeme řízky k večeři, připravujeme spaní pod širým nebem a užíváme večera u ohně s kytarou a písničkami. Postupně znaveni uleháme do spacáků, abychom postupně, za svitu měsíce, usínali.

Ráno vstáváme brzy, balíme své batůžky, snídáme rohlíky a čaj. Jakmile doklidíme poslední drobnosti, vyrážíme opět nahoru směr Skalka, abychom doplnili zásoby vody. U občerstvení bohužel nemají zmrzlinu, tak se alespoň do zásoby napájíme vodou. Většinu cesty s batohem máme ještě před sebou, a proto po chvíli vyrážíme a už se těšíme na další občerstvení. Cestou hrajeme škatulata, obědváme, abychom mohli po chvíli cesty loukou dorazit k občerstvení. Zde doplňujeme vodu, dáváme si zmrzlinu a odpočíváme. Když už nás nebaví točení kolotočem, bereme batohy na záda a vyrážíme dál. Odpočinek Na Soudném, u Třebízského dubu a už máme na dohled dnešní nocleziště.
Sundaváme batohy, sbíráme dřevo, připravujeme plachtu na noc pro ty, kteří nechtějí spát v boudě a už běžíme do lesa stavět domečky, hrát schovku nebo blbnout u vody. Ani se to nezdá, ale už nás vedoucí volají k večeři. Těstoviny rychle mizí, myjeme misky a se zvuky kytary a praskání ohně čekáme na přicházející bouřku. S prvními záblesky a šerem uleháme do spacáků a těšíme se, až ráno bude příjemněji

Ráno je chladnější a už neprší, bouřka nás naštěstí nezasáhla tolik, a proto šťastni se scházíme u ohně, dáváme si čaj a chléb s marmeládou. Balíme si postupně batohy, aby začalo významně pršet. V lese už pro nás není hostinno. Vyrážíme proto v pláštěnkách, o trochu dříve, na autobus. U zastávky nám ještě zbývá trochu času, proto si dáváme chléb s paštikou a už jedeme domů na Prahu. Na nádraží radostně vítáme rodiče a rozbíháme se do domovů.

Vánoční výprava je jedna z těch, na kterou se všichni těší už několik měsíců dopředu. Sníh, pohoda, zvyky, ale hlavně dárky, jsou hlavní motivací pro účast na této akci. I proto jsme tentokrát zvolili lokalitu pro sníh a zimní podmínky zajímavější a vypravili jsme se do DDM Nová Paka. Podkrkonoší poskytlo sněhovou nadílku, že jsme mohli i na bílé pláni pořádně zablbnout.

Jen, co jsme vyrazili, hned to byla legrace. Naměstnat se do rychlíku s místenkami byla zábava, ale když ČD dodají pouze jeden vůz osobáku, kde se potkají dvě skupiny po třiceti lidech, měli jsme co dělat, abychom se vůbec do vlaku dostali. Na místo jsme naštěstí dojeli už bez problémů, našli jsme DDM a už jsme večeřeli řízky od maminek. Potom chvilku popovídat před spaním a už usínáme za poslechu vánočních pohádek.

Sobotní klasika, kdy nikdo nemůže dospat. Naštěstí snídaně je připravena velmi rychle, a tak můžeme v poměrně slušném čase vyrazit. Jediné, čeho jsme si všimli, že krabice s dárky od večera je najednou podivně prázdná. Co víc, leží tam pouze nějaká knika. Opatrně ji rozevíráme, abychom zjistili, že místní trpaslíček nám všechny dárky sebral s tím, že si musíme zasloužit jejich získání zpět. Takový malý Grinch... Vyrážíme proto místo na východ, po mapce na jih. Mapa nás vede na kraj vesnice, kde už plníme první úkoly - přiřazujeme stopy ke zvířatům a značky k sobě. Některým daly stopy skutečně zabrat. To už jsme ale znovu byli na cestě a vyhlíželi jsme další úkol. Doplnění křížovky bylo dílem okamžiku, i když odvyprávět několik koled, bylo i zde častým problémem. Oproti tomu vlajková bavila úplně všechny, kor když se musely zfoukávat svíčky. Samozřejmě došlo i na bloudění. První s mapou zapomněl odbočit a už jsme byli jinde. Naštěstí jsme našli nádhernou cestičku podél lesa, která nás vrátila zpět na cestu. Už nám však začínala být zima, a proto jsme se vraceli zpět k ubytování. Zde u bran jsme vyřkly heslo na ukázání schovaných dárečků, abychom zjistili, že čekají pod stromečkem. A protože už byla opravdu zima, raději jsme se přemístili zpět do tepla, kde na nás čekala hostina. Řízek se salátem, cukroví, ovoce, dárečky... Všichni navíc dostali polštářek, který si mohli pomalovat foukacími fixy. Všichni toho hned využili, vyměňovali si barvy a skutečně z toho byla umělecká díla. Pak už jsme se jen přesunuli do postýlek a usínali na novém polštářku.

Ráno čekala snídaně už později. Dohodli jsme se, jak budeme uklízet a balit v budově a následně vyrazili chvíli blbnout na zahradu. Dojedli jsme poslední řízky a následně už vyrazili na vlak, abychom mohli o pár hodin později skákat maminkám a tatínkům na nádraží do náruče.

Podzimní prázdniny jsou vždy možností, kdy lze vyrazit ven, do lesa, do přírody. I tentokrát jsme se pokusili najít takové místo, kde jsme zatím s našimi účastníky moc nebyli. Táborsko je kraj mnoha luk a polí, kopců pomálu, ale zato nádherné lesy. Jen předpověď počasí nezní vůbec hezky.

V pátek naši účastníci dorazili na nádraží, tentokráte menší počet, asi z důvodu špatné předpovědi. Vyrazili na vlak směr České Budějovice, aby mohli v Olbramovicích přestoupit a za již hluboké tmy vystoupit v Mezně. Kilometr po loukách, polích a silnici není přeci žádný problém, a proto zanedlouho stojí před táborovou základnou. Vybalit spacáky a večeři je dílem okamžiku. Zatopit v kamnech je již horší. Po večeři ještě chvilku blbneme a už míříme do spacáčků.

Sobotní ráno je velmi pošmourno, ale co se dá dělat. Výlet volá. Nedaleko je totiž zřícenina Borotín, která rozhodně stojí za vidění. Lehce prší a vypadá to na celodenní mžení. I přesto vyrážíme v pláštěnkách a míříme k lesu. Za lesem louka a už vidíme zříceninu. Zde si dáváme oběd – chleba s paštikou a okurkou, napijeme se teplého čaje, trochu se ohřejeme u ohně a vyrážíme zpět k domovu. Cestou klábosíme a blbneme. Přicházíme domů provlhlí, ale spokojení. Navíc docela unavení. Vaříme večeři – těstoviny s červenou a učíme se novou společenskou hru „krávy“ neboli 6. Bere. Tím se bavíme až do chvíle, kdy se nám začínají zavírat oči, a tak vyčistíme zuby a míříme do spacáků.

První, co člověk spatří z okna, je déšť. Znovu. K tomu mlha. Zůstáváme proto trochu déle doma v teple, než to nejhorší přejde a vyrážíme ven až před polednem. Na loukách pěkně fučí, teploty okolo nuly. I přesto jdeme dál a nevzdáváme to. Tentokráte máme naplánovaný výlet kratší, do jiných lesů, také doufáme v cukrárnu ve vesnici. Sice pořád prší, ale to nás nezastaví. Cestou koukáme na nově vznikající koridor, a pak už jsme ve vesnici. Zamáváme vlaku, na stanici v závětří si dáváme rybičkovou pomazánku na chlebu. Jen teplo chybí a cukrárna taky není. Vyrážíme proto rychle k domovu do tepla. Cestou nás opouští Vladzo, loupeme nasbírané ořechy a natrhané švestky. Doma se ohřejeme, vaříme večeři – uzené s knedlíkem a zelím a večer začínáme dekorovat textil pomocí šablon a barev na textil. Každý si vybírá tašku, obal na polštář nebo batoh a pouští naplno svou fantazii. Dnes začínáme okrajem, zítra budeme pokračovat hlavním motivem. A už je hotovo. Výtvory začínají vypadat a nám nezbývá, než si jít lehnout.

Ráno stejné, jako předchozí. Tentokrát máme v plánu vyrazit do města, kde nám zima ani déšť tolik nevadí. Sníme krupičku k snídani, zabalíme batůžky a vyrážíme na vlak. Za chvíli už vystupujeme v Táboře na nádraží. Cesta na náměstí je dílem okamžiku. Muzea mají bohužel v pondělí zavřeno, přesto nás zajímají dvě prohlídky – věže na náměstí a muzeum strašidel. Na věž je to 200 schodů, cestou musíme i podlézat zvon, ale výhled za to stojí. Navíc se můžeme podívat na sbírku historických mincí a peněz z různých koutů světa. Po vyhlídce dáváme oběd, následně míříme do muzea strašidel. A opravdu tam strašilo. Dokonce i Myška s Ančou se lekly. Všem se prohlídka moc líbila. A protože nám do vlaku ještě zbyla chvilka, došli jsme se podívat na nedalekou nádrž Jordán, kde jsme si zahráli pár her. Cesta zpět na nádraží a domů už utíkala o dost rychleji, protože se všichni těšili na smažák s bramborem k véče. A taky, že už budou mít konečně hotové tašky a batůžky. I proto nám večer velmi rychle utekl.

Poslední den je vždy náročnější, je totiž nutné zabalit si všechny své věci, v batohu je donést na nádraží a také v celé budově uklidit. Vše však hravě zvládáme, dokonce nám zbude chvilinka času před odchodem na pár běhacích her. A pak už jen nacpaný vlak a náruč rodičů.